Ganga dží Má

Ganga, posvátná řeka, ke které se vztahují milióny Indů jako ke své matce. Bohyni. „Má“ znamená matka ve smyslu Velké matky a „dží“ je titul pro ctěný. Kde se vzala ta víra v obrovskou moc řeky linoucí se napříč Indií? Kdo první zažil a uvěřil v očistnou moc její vody? Kde pramení a jaké jsou osudy lidí s ní spojené?

Ganga pramení vysoko v Himalájích v místě zvaném Gangótri. Je to velmi uctívané a hojně navštěvované poutní místo Indů i turistů. Podívat se „k prameni“ je touha lidí všech kultur a také hinduisté tuto touhu mají. Poklonit se, udělat malý osobní obřad, uctít místo, kde Šiva meditující na Kailáši spustil své vlasy dolů do krajiny severní Indie. Řeka jsou jeho vlasy a dýchají Indií jako nádí /energetické dráhy v člověku/. Tak to vidí Indové.

Prvním svatým městem od pramene dolů je Haridwar.

Město s desítkami ášramů, město opěvované v mnoha písních. S Gangou ještě z hor studenou, rychlou a zatím čistou.

Haridwar je plný turistů, jógových center a učitelů od pouličních svatých mužů po spíš moderní lektory meditací a jógy víceméně pro turisty z Evropy a Ameriky. Všichni touží po zklidnění, ozdravení a po prohloubení své duchovní cesty. Každý si zde vybere svého učitele, pokud je mu dáno.

• 

Ale o Haridwaru jindy.

Tento historicky první článek v blogu není o matce Ganze náhodou.
Je o tom, co mě vzalo za srdce nejvíce, nejpřekvapivěji a na celý život. To vím. Chci opěvovat její čistotu, její krásu, moc, živost, nekonečnou hloubku a zázrak pocitu „všeho a ničeho“, který v jejím klidném plynutí vnímám.

Poprvé jsem se do ní ponořila,
opravdu ponořila jednou po obřadu
v Šivově chrámu
ve Váranasí …

2012

Právě jsem přijela z letiště taxíkem do Váranasí a jako vždy i přes všechny sliby, jak půjdu hned po cestě unavená spát, jsem běžela k řece. Zvonily zvony … Byla právě večerní půdža v mém /našem se Sunilem/ nejoblíbenějším chrámu. Šivově. Má dveře s výhledem na ni, na matku, vychází tam slunce a vysoké schody vzbuzují majestátní úctu. Kolik času jsem tam už proseděla …

Venku byla během pár minut tma a půdža vrcholila. Ještě nikdy jsem ji nevnímala tak intenzivně, hmatatelně a přímo. Duch šel kamsi nahoru, hluk manter a tlačenice desítek lidí u lingamu byly opojné. Všude vůně vykuřovadel, pot lidí … Hara hara Mahadév … Nechala jsem se nést a zažila bohoslužbu uvnitř jejího významu. Bez porozumění myslí, bez hodnocení, bez času, bez příslušnosti k náboženství, bez kontextu století i sebe v momentálním těle ženy z Prahy. Která už je zase tam.
S plánem v kapse, s chtěním a úkoly na tento pobyt :-).

Jenže v Indii je vždy vše úplně jinak. Bohudík.

Ale to už jsem běžela dolů po schodech a věděla jsem, že se dole nazastavím. Že poběžím až do ní, do černé dnes klidné řeky, do které se tak pozdě večer prý už nechodí … Nešlo se neponořit a plavat a plakat a modlit se dál … V oblečení …, tak tak jsem odhodila kabelku na poslední schod a jen koutkem oka viděla Sunilův nesouhlas a obavy. Místní se vždy diví, že žena plave od břehu dál /Indky v mé věku běžně plavat neumí/ a že se řeky v těchto místech „neštítí“. Ne.

Je čistá, absolutně čistá, svatá, svébytná, má moc učitelky hloubky, otevření srdce.

Posvátná koupel.

kupala …

V každé kultuře je /byla/ živá. I v té naší slovanské. Jen jsme ji zapomněli. Křest vodou, léčení vodou, učení se od elementu vody … To všechno proběhlo v jedné vteřině a navždy. Bez záměru, bez plánu.

Děkuji za všechny další posvátné koupele v Ganze ve Váranasí.

Ala tam Ganga nekončí.
Klikatí se až do Kalkaty do moře a cestou vyrostlo mnoho dalších svatých měst, mnoho pohřebišť.

Spalovací gháty ji lemují po celé délce od pramene až po ústí.

Pro Indy je místem setkávání s přáteli, místem každodenních posvátných bohoslužeb /půdža/ vedených brahmany /kněžími/, místem oslav, ale také prádelnou a lazebnictvím :-).

Pro turisty bývá trochu neobvyklé sledovat Indy jak v ní bezostyšně provádějí osobní hygienu včetně čištění zubů, holení, praní spodního prádla … Dokonce i velké prádlo se tu běžně pere, pískem z řeky se čistí kovové rituální předměty z chrámů. V posledních 3 letech je zde praní prádla kvůli znečištění zakázáno … jenže kdo nic nevidí …

Dominantou Gangy ve Váransí jsou pohřebiště, spalovací gháty, kde touží být spálení hinduisté z celé velké Indie. Často se sem na stáří uchylují, aby až přijde jejich den, bylu tady. Byli zpopelněni na jejích březích s bohoslužbou a popelem vsypaným do Gangy. Tento obřad má zajistit vyčištění karmy a znovuzrození v lepším a šťastnějším životě. Pokud se vůbec ještě narodit chtějí.

Hinduisti a Budhisti se v pojetí posledních dní života poněkud liší, ale jedno mají společné. Gangu. A touhu po svém vlastním popelu v ní …

Smrt je zde přirozenou součástí života lidí a pohřebiště s hořícími těly jsou po čase naprosto přirozenou součástí procházky kolem Gangy.

Meditace nad hořícími těly, které prosím vždy sledujme z povzdálí a s úctou ke všem bez fotoaparátu, je meditací, modlitbou a zároveň neustálou připomínkou pomíjivosti života.

Jak rychle se zde mění žebříček životních hodnot …

Úcta, respekt a hloubka …

P.S.
V tomto článku si nedovoluji hodnotit reálnou čistotu /znečištění/ Gangy a ano, jsem si vědomá, že zejména ve Váranasí špinavá je. Vím, že to dělají lidé a tuším, že to není jen o financích, ale o ne-ekologickém myšlení celé Indie. Vědomí a udržitelnosti. Věci se novým primátorem hýbou a věřím, že jednou se i „třetí země“ připojí k realizaci projektů, které myslí na planetu a její zdraví. Jestli je tou cestou snížení průmyslu, zastavení nekonečné expanze a konec našeho rabování těchto zemí je věc názoru každé/ho z nás. Ale takto svět již dál nemůže, že? Něco se změnit musí a mění.

Ganga je čistá. Svatá.
Má schopnost čistit vše čeho se dotkne.

je jejich i naše, je tady pro všechny …

Renata Sahani